Spisovatelské řemeslo

Vypravěčská perspektiva: srovnání první, druhé a třetí osoby

Napsali jste scénu a něco na ní nesedí, ale nedokážete říct co. Často za to může vypravěčská perspektiva: kdo příběh vypráví, jak blízko stojí a co smí vědět. V tomto průvodci si jeden vymyšlený okamžik poslechnete ve všech variantách, abyste poznali rozdíly, a pak dostanete návod, jak si vybrat.

Jazyk

O čem vypravěčská perspektiva rozhoduje

Vypravěčská perspektiva odpovídá na dvě otázky najednou. Kdo příběh vypráví a jak daleko do světa, včetně myšlenek ostatních lidí, ten vypravěč dohlédne? Od těchto odpovědí se odvíjí hlas vypravěče, napětí i to, nakolik čtenář vyprávění důvěřuje.

Slovesný čas je samostatná volba, která s perspektivou obvykle souvisí. Za chvíli se jí budeme věnovat zvlášť. Nejdřív si vyzkoušíme scénu. Ines přijde do dílny svého zesnulého otce, najde odemčené dveře a uvnitř svou sestru Tess s jejich otcovským hoblíkem v ruce. Zatím ještě ani jedna nepromluvila.

Jeden okamžik pěti způsoby

První osoba, minulý čas: „Dveře do dílny byly odemčené. Ještě než jsem se jich dotkla, věděla jsem, že je uvnitř Tess, protože klíč pod naprasklým květináčem vracel na místo tak jako náš otec jedině on. Stála u ponku a v ruce držela jeho hoblík. Obracela ho, jako by zjišťovala, kolik by za něj dostala. Mlčela jsem. Chtěla jsem, aby ho položila jako první.“

Druhá osoba, přítomný čas: „Dveře do dílny jsou odemčené. Ještě než se jich dotkneš, víš, že je uvnitř Tess, protože klíč pod naprasklým květináčem vracel na místo tak jako tvůj otec jedině on. Stojí u ponku a v ruce drží jeho hoblík. Obrací ho, jako by zjišťovala, kolik by za něj dostala. Nic neříkáš. Chceš, aby ho položila jako první.“

Třetí osoba s omezenou perspektivou, minulý čas: „Dveře do dílny byly odemčené. Ines ještě před dotykem věděla, že je uvnitř Tess, protože klíč pod naprasklým květináčem vracel na místo tak jako jejich otec jedině on. Tess stála u ponku a v ruce držela jeho hoblík. Obracela ho, jako by zjišťovala, kolik by za něj dostala. Ines mlčela. Chtěla, aby ho Tess položila jako první.“

Třetí osoba s vševědoucím vypravěčem, minulý čas: „Dveře do dílny byly odemčené, což v tom městě znamenalo jediné. Ines věděla, že je to její sestra. Tess uvnitř už hodinu zkoušela omluvu, ale vzdala to, jakmile zaslechla branku. Ani jedna netušila, že hoblík v Tessině ruce byl jedinou věcí, kterou jejich otec požádal souseda, aby jim nedával, a že se soused, který je pozoroval z verandy, rozhodl ještě chvíli mlčet.“

První osoba, přítomný čas: „Dveře do dílny jsou odemčené. Ještě než se jich dotknu, vím, že je uvnitř Tess. Stojí u ponku a v ruce drží jeho hoblík. Nic neříkám, protože chci, aby ho položila jako první.“

Přečtěte si ukázky znovu a všimněte si, co která perspektiva dovoluje říct. Vypravěč v první osobě může přímo vyjádřit své přání, ale nezná Tessiny myšlenky. Druhá osoba vás vtáhne do děje a říká vám, co cítíte; někteří čtenáři to mají rádi, jiným to nesedí. Třetí osoba s omezenou perspektivou působí podobně jako první, jen má kolem postavy trochu víc prostoru. Jen vševědoucí vypravěč může prozradit něco, co nikdo v místnosti neví.

Co vám která možnost přinese a vezme

Žádná možnost není nejlepší ve všem. Každá vám něco dá a něco za to bude stát.

  • První osoba přináší blízkost a hlas, který může čtenáře provázet celou knihou. Omezuje ale záběr: můžete ukázat jen to, co vypravěč vidí. Pokud se mýlí nebo něco tají, musí to být záměrná součást psaní.
  • Druhá osoba přináší bezprostřednost a pocit, že se čtenáře dění přímo týká. Vyžaduje ale výdrž. V románové délce čtenáře často unaví, proto se nejčastěji používá v kratších textech, v jedné dějové linii knihy nebo u vypravěče, který oslovuje jinou postavu.
  • Třetí osoba s omezenou perspektivou spojuje blízkost s volností. Dostanete se k myšlenkám postavy, aniž by v každé větě zněl její hlas, a můžete se k ní přibližovat nebo se od ní vzdalovat. Platí tu ale stejné omezení jako u první osoby: scénu vnímáme hlavou jedné postavy.
  • Třetí osoba s vševědoucím vypravěčem nabízí široký záběr, ironii a jistotu vypravěče, který příběh řídí. Můžete pokrýt dlouhé období, mnoho postav i skutečnosti, které žádná z nich nezná. Ztrácíte ale blízkost a potřebujete vypravěče s osobitým hlasem. Jinak bude výsledek působit odtažitě a ploše.

Slovesný čas: minulý, nebo přítomný

Minulý čas je výchozí volbou z dobrého důvodu. Vypravěč už má příběh za sebou, takže shrnutí, časové skoky i zamyšlení působí přirozeně. Čtenáři jsou navíc zvyklí číst v minulém čase, aniž by si toho všímali.

Přítomný čas přináší naléhavost. Vypravěč neví, co přijde, což se hodí k thrillerům a příběhům o lidech v krizi. Hůř se v něm ale shrnuje a při návratech do minulosti je potřeba zřetelně přejít do minulého času. Některým čtenářům připadá při čtení dlouhé knihy příliš uspěchaný.

Praktická pomůcka: představte si nejnudnější úsek, který ve svém příběhu potřebujete, třeba tři týdny cestování nebo dlouhé zotavování. Který slovesný čas vám dovolí shrnout ho v jednom odstavci bez námahy? V tom obvykle stojí za to napsat první verzi rukopisu.

Přeskakování mezi hlavami postav a jak ho napravit

Přeskakování mezi hlavami postav znamená, že se během jedné scény bez upozornění dostanete k myšlenkám jiné postavy. Čtenáře to mate, protože přestanou vědět, čí perspektivu právě sdílejí. Tady je typický příklad:

„Ines otevřela dveře a zalitovala, že si nevzala vlastní klíč. Tess sebou trhla, zahanbená, že ji přistihli, a napadlo ji, jestli Ines viděla, jak schovala dláto do kapsy. Ines si všimla jen hoblíku.“

Druhá věta je v Tessině hlavě, třetí se vrací k Ines. Máte tři možnosti, jak to opravit. Vyberte pro scénu jednu perspektivu a všechno přes ni přepište. Pocity druhé postavy ukažte jako chování, které může vaše hlavní postava vnímat. Nebo scénu rozdělte prázdným řádkem či novou kapitolou a druhou část vyprávějte z pohledu druhé postavy.

„Ines otevřela dveře a zalitovala, že si nevzala vlastní klíč. Tess sebou trhla a volnou rukou sáhla do kapsy kabátu. Ines se podívala na kapsu. Pak raději obrátila pozornost k hoblíku.“

Vševědoucí vypravěč nepřeskakuje mezi hlavami postav, protože vypravěč stojící nad scénou si sám vybírá, kam se podívá. Rozdíl je v tom, že postupuje záměrně a důsledně. Při kontrole pracovní verze projděte odstavec po odstavci a ptejte se, v čí hlavě právě jste. Pak podtrhněte každé slovo, které může znát jen tato postava.

Jak vybrat perspektivu pro svůj příběh

V obecné rovině neexistuje jediná správná odpověď. Záleží na konkrétní knize. Pomozte si těmito otázkami:

  • Záleží příběh na tom, co jedna postava neví nebo si nechce přiznat? Zvolte první osobu nebo třetí osobu s omezenou perspektivou a rozhodněte se, nakolik můžete svému vypravěči důvěřovat.
  • Potřebujete hlas, který bude čtenáře bavit osmdesát tisíc slov? První osoba vám dá na každé stránce nejvíc prostoru pro hlas vypravěče.
  • Potřebujete zachytit mnoho lidí, dlouhé období nebo ironického vypravěče? Zvažte vševědoucího vypravěče nebo několik omezených perspektiv, které se střídají.
  • Dokážete v tom vydržet? Napište stejnou důležitou scénu, asi na tři sta slov, ve dvou perspektivách, mezi kterými váháte, a obě si přečtěte nahlas. Jedna vám půjde ztuha, u druhé se vám uleví.

Střídání perspektiv mezi kapitolami

V mnoha románech se střídají postavy, jejichž perspektivu sledujeme. Funguje to, když dodržíte několik pravidel. Měňte perspektivu jen na začátku kapitoly nebo po předělu scény, nikdy uprostřed odstavce. Hned v první větě jasně ukažte, čí scénu čteme, buď jménem, nebo nezaměnitelným detailem. Každé postavě dejte vlastní způsob, jak si všímá světa, aby čtenář poznal, čí kapitolu čte, i kdyby neviděl její jméno.

Každá perspektiva musí mít v příběhu svůj důvod. Pokud postava nemá žádnou informaci, touhu ani tajemství, které ostatní nemají, její kapitoly nejspíš jen natahují text. Počet postav držte na uzdě, protože každý další hlas stojí čtenáře pozornost. Při střídání perspektiv také musíte sledovat, co kdo v daném okamžiku děje ví. Náš článek o sledování znalostí postav při střídání perspektiv ukazuje jeden způsob, jak na to.