Plánování románu

Karta postavy, která si v románu zaslouží místo

Pustíte se do první scény své postavy a dojde vám, že znáte barvu jejích očí, datum narození i oblíbenou písničku, ale netušíte, co by řekla, kdyby jí někdo lhal. Dlouhé dotazníky to většinou nevyřeší. Krátká karta postavy sestavená z těch správných údajů ano, a vejde se na jednu stránku.

Jazyk

K čemu karta postavy opravdu slouží

Karta postavy má jediný úkol: předem zodpovědět otázky, na které byste jinak uprostřed scény odpovídali nepřesvědčivě. Co udělá, když ji někdo zatlačí do kouta? Čeho si všimne, když vejde do cizí kuchyně? Zalhala by, nebo by zmlkla?

Jestli karta na podobné otázky neodpovídá, je to životopis. A životopis je jiný dokument. U každého řádku si položte jednoduchou otázku: mohl bych příští scénu napsat jinak právě díky tomuto údaji? Pokud ano, nechte ho tam. Pokud ne, je to jen ozdoba, byť vás její vymýšlení bavilo.

Jedna stránka je tak akorát. Pojme důležité údaje a zároveň je dost krátká na to, abyste si ji před psaním znovu přečetli, místo abyste ji jen zběžně přelétli očima.

Šest údajů, které ovlivní vaše psaní

Nejvíc práce odvede těchto šest údajů. Každý popište jednou nebo dvěma větami, ne jediným slovem. Slovo jako „ctižádostivá“ vám při psaní scény k ničemu nebude.

  • Cíl: o co postava v tomto příběhu usiluje, vyjádřeno tak, aby se to dalo natočit. „Chce, aby si jí vážili“ popisuje náladu. „Chce dostat bratra z okresní věznice ještě před pátečním soudním jednáním“ je cíl.
  • Strach: čemu se vyhýbá, obvykle právě tomu, čemu ji její cíl donutí čelit. Popište situaci, ne fobii: „Být tou, kterou požádají, aby zůstala a všechno vysvětlila.“
  • Rozpor: dvě vlastnosti, které spolu nejsou v pohodě. Muž, který bez váhání rozdává nářadí, ale nesnese, když mu někdo poděkuje. Právě z rozporů vznikají nečekané scény.
  • Jak mluví: délka vět, čemu se vyhýbá, jaký má zlozvyk a co dělá, když nechce odpovědět. Někdo změní téma. Jiný odpoví na jinou otázku. A někdo jen počítá do tří.
  • Čeho si všímá: její pohled na svět. Tesař si všímá spojů a prohnutých ploch, kapsář rukou. Při vyprávění v první osobě nebo v omezené třetí osobě tento údaj nenápadně určuje vaše popisy.
  • Co by nikdy neudělala: hranici, o které je přesvědčená, že ji nepřekročí. Vaše nejlepší scény se budou točit právě kolem ní. Rozhodněte předem, jestli ji příběh přiměje tuto hranici překročit.

Údaje, které většinou jen zabírají místo

Barva očí, datum narození, znamení zvěrokruhu, oblíbené jídlo, celé jméno každého bratrance a odstavec fyzického popisu. Nic z toho není špatně, ale většinou to nezmění žádné rozhodnutí, které postava udělá.

Existují dvě výjimky. Zapište si fyzický detail, pokud na něm bude později záviset jiná postava nebo nějaká stopa, třeba jizvu, kterou si svědek pamatuje. Jde o návaznost a patří do vašich poznámek, i když nic nevypovídá o povaze. Věk nebo povolání zaznamenejte tehdy, když na ně ostatní postavy budou reagovat, protože i jejich reakce jsou součástí scény.

Všechno ostatní může být v samostatném souboru nazvaném „možná“, nebo vůbec nikde. Pokud se přistihnete, že píšete o oblíbené barvě vedlejší postavy, přestaňte a napište další scénu.

Šablona k okopírování

Vložte si ji do libovolného dokumentu. Na každý řádek napište jednu až tři věty. Pokud si nejste jistí, raději řádek nechte prázdný, než abyste ho vyplňovali odhadem.

  • Jméno, věk a jak jí lidé říkají (a kdo používá jiné jméno)
  • Role v příběhu, jedním řádkem
  • Cíl, popsaný tak, aby se dal natočit
  • Strach, popsaný jako situace
  • Rozpor: „Zároveň X i Y“
  • Jak mluví, včetně toho, co dělá, když se vyhýbá odpovědi
  • Čeho si v místnosti všimne jako prvního
  • Co by nikdy neudělala
  • Tajemství nebo rána: co nikomu neřekla
  • Dva nebo tři vztahy, které na ni působí; u každého jedním řádkem napište, co od daného člověka chce
  • Kde začíná a kde by mohla skončit
  • Ukázka hlasu: zhruba sto slov, ve kterých mluví (viz níže)

Vyplněný příklad

Tady je šablona vyplněná pro vymyšlenou postavu z komorní detektivky odehrávající se v městečku u řeky. Všimněte si, jak málo místa zabírá popis a kolik údajů můžete převést do jednání.

  • Jméno: Ines Callowayová, 41 let. Všichni jí říkají Ines; jen matka jí říká „Inez“, jak stálo ve jméně na rodném listě.
  • Role: účetní ve sběrně kovů a první člověk, kterému dojde, že čísla nesedí.
  • Cíl: dokázat, že majitel sběrny odčerpává peníze, aniž by kdokoli zjistil, že to byla ona, kdo si toho všiml.
  • Strach: že ji předvolají jako svědkyni a ona to bude muset říct nahlas před lidmi, kteří znají její matku.
  • Rozpor: v účetních knihách má pořádek, ale vlastní poštu nechává bezstarostně nerozbalenou ležet na schodech.
  • Jak mluví: krátkými větami, skoro bez přídavných jmen. Když nechce odpovědět, zeptá se na konkrétní údaj: „Který měsíc?“
  • Čeho si všímá: východů, rukou a toho, jestli člověk vypráví pokaždé stejně dlouhý příběh.
  • Co by nikdy neudělala: nezfalšovala by zápis, ani kdyby tím měla chytit zloděje.
  • Tajemství: když sběrna změnila majitele, nechala si kopii starých účetních knih a nikomu o tom neřekla.
  • Vztahy: její matka (chce, aby byla méně opatrná); Dov, vedoucí sběrny (chce znát pravdu, ale dozví se jen její část).
  • Vývoj: začíná tím, že se záměrně drží v pozadí; nakonec musí veřejně vystoupit.

Nechte kartu stručnou a upravujte ji podle pracovní verze

Postavy se málokdy chovají přesně podle plánu. Když vás ta vaše překvapí, pravdu má pracovní verze a karta postavy se mýlí. Ještě ten den ji upravte. Karta, která odporuje rukopisu, je horší než žádná: budete jí totiž věřit.

Pomohou vám dva návyky. Zaprvé na konec přidejte krátkou poznámku „změny v pracovní verzi“ s daty, abyste viděli, jak se postava proměňuje. Zadruhé si kartu přečtěte na konci každé části příběhu a škrtněte vše, co jste nepoužili. Pokud nějaký údaj přežil tři kapitoly, aniž ovlivnil jedinou scénu, smažte ho.

Pokud píšete bez většího plánování, nevyplňujte celou kartu předem. Začněte cílem, strachem a tím, co by postava nikdy neudělala, napište kapitolu a zbytek doplňte podle toho, co jste zjistili. Polovina pravdivé karty je lepší než celá vymyšlená.

Ukázka hlasu a použití karty ve scéně

Napište zhruba sto slov, ve kterých postava mluví o něčem, co s dějem nesouvisí, a ukázku si nechte na kartě. Tady Ines mluví o opožděné zásilce: „Mělo to přijít v úterý. Je čtvrtek. Nejsem naštvaná, jen si to zapisuju. Potřetí za tohle čtvrtletí a poprvé se mě někdo ptá, proč schovávám účtenky. Protože účtenky nezapomínají, proto. Napište to do formuláře. Připište tam datum. Který měsíc jste říkal, že jste to objednal?“

Podobnou ukázku si před psaním další scény znovu přečtěte. Její rytmus si díky ní vybavíte rychleji než ze seznamu přídavných jmen a uvidíte, jestli údaj „jak mluví“ odpovídá tomu, jak Ines skutečně zní.

Pak kartu použijte jako námět. Představte si, že se Dov, vedoucí sběrny, při obědě zeptá Ines, jestli není něco v nepořádku s účetními knihami. Karta vám nabídne scénu. Nechce nic říct, a tak místo odpovědi položí otázku „Který měsíc?“ Všimne si, že se mu netřesou ruce a že jeho příběh je stejně dlouhý jako minulý týden. Nikdy by nezfalšovala zápis, takže když jí navrhne tichou úpravu, odmítne. Tím mu přesně prozradí, na co přišla. Nic z toho nepotřebovalo odstavec popisu. Vystačily čtyři řádky na jedné stránce.