Co ta rada doopravdy znamená
Vysvětlování pojmenuje závěr: „Byla nervózní.“ Ukázání nabídne důkazy, ze kterých si čtenář závěr vyvodí sám: čte stejný odstavec ve smlouvě už počtvrté. Čtenáře baví, když na závěr přijdou sami, a díky tomu se do scény zapojí.
Ve skutečnosti je problém užší, než naznačuje to heslo. Vadí vysvětlování tam, kde měla přijít scéna, zvlášť pokud má čtenář něco pocítit. Chcete-li v něm vyvolat emoci, předejte mu konkrétní okamžik a nálepku vynechte.
Kdy je lepší věci shrnout
Román složený jen z rozehraných scén by byl únavný a nekonečně dlouhý. Shrnutí, jak se mu běžně říká, vám umožní posunout děj: přeskočit čas, cestování, rutinu, informace o pozadí i všechno, co čtenář potřebuje vědět, ale nemusí to prožít.
Tady shrnutí plní svůj účel: „Tři týdny vstával Dev v pět, než udeřilo horko vyvenčil psa a pak seděl u kuchyňského stolu nad formuláři, dokud to pes nevzdal a neusnul mu u nohou. Na konci měsíce znal otázky nazpaměť, ale odpovědi vůbec.“ Dvě věty pokrývají jednadvacet dní, obsahují jeden výstižný detail i nenápadný vtip.
Jednoduché pravidlo: rozehrajte to, na čem příběhu záleží nejvíc, a shrňte to, co čtenář potřebuje vědět, ale nic to nemění. Shrnutí použijte při přechodu mezi scénami, u opakovaných činností i ke zpomalení nebo zrychlení tempa vyprávění. Když dostane každá chvíle vlastní scénu, žádná nevynikne.
Vnitřní prožívání není vysvětlování a scénické pokyny nejsou ukazování
Za tím heslem se skrývají dvě častá nedorozumění. Zaprvé: myšlenky postavy automaticky neznamenají vysvětlování. „Marcus si e-mail přečetl dvakrát. Napodruhé počítal čárky, protože u čárek bylo bezpečno.“ Je to vnitřní prožívání, konkrétní a ukazuje muže, který se vyhýbá smyslu zprávy. Myšlenky a vnímání podané osobitým hlasem patří k nejsilnějším nástrojům prózy.
Zadruhé: tělesné reakce automaticky neznamenají ukazování. „Srdce jí bušilo, potily se jí dlaně a propadl se jí žaludek“ je jen scénický pokyn. Čtenáři ho viděli tolikrát, že nad ním přejíždějí očima. Detail něco ukazuje, když patří právě této postavě v této chvíli. Zeptejte se, zda by stejnou větu mohla beze změny říct jiná postava v jiné scéně. Pokud ano, jde o otřepanou reakci, ne o důkaz.
Pět dvojic před úpravou a po ní
Za prvé, emoce. Před úpravou: „Lena sestře záviděla její úspěch.“ Po úpravě: „U večeře položila Lena Noře tři otázky o její knižní smlouvě. Všechny se týkaly peněz, ani jedna knihy.“ Co se změnilo: závist jsme vůbec nepojmenovali. Prozradí ji způsob, jakým se ptá, a čtenář si toho všimne dřív než Nora.
Za druhé, povahový rys. Před úpravou: „Pan Okafor byl lakomý.“ Po úpravě: „Pan Okafor zhasínal pokaždé, když odcházel z místnosti. Jednou to udělal, i když v ní jeho vnučka pořád četla.“ Co se změnilo: obecnou nálepku nahradilo opakované jednání s následkem. Detail s vnučkou ukazuje, jak na to doplácejí ostatní.
Za třetí, prostředí. Před úpravou: „Dům byl starý a zanedbaný.“ Po úpravě: „Veranda se houpala na jediném řetězu. Mezi schody se rozrostl mech a ve schránce ležela hromádka letáků, které zmokly, uschly a znovu zmokly.“ Co se změnilo: čtenář si udělá obrázek sám ze tří věcí a letáky naznačují, kolik času uběhlo.
Za čtvrté, vztah. Před úpravou: „Hal a Grace byli svoji čtyřicet let a dobře se znali.“ Po úpravě: „Grace už sahala po soli, když Hal řekl: ‚Podej mi…‘ a ona nemusela čekat na zbytek.“ Co se změnilo: čtyřicet let společných zvyků se smrsklo na půl věty dialogu, gesto a nic víc.
Za páté, napětí. Před úpravou: „V místnosti panovalo napětí.“ Po úpravě: „Kávy se nikdo nedotkl. Hodiny nad dveřmi tikaly a Sam se při každém tiknutí podíval na telefon na stole.“ Co se změnilo: přídavné jméno nahradila nedotčená káva, zvuk a opakovaný pohled. Všimněte si, že tu nikomu vůbec nebouchá srdce.
Úprava celého odstavce
Jednotlivé věty se upravují snadno. Tady je celý odstavec, který všechno jen vysvětluje: „Anita byla po dlouhé směně vyčerpaná. Ve svém malém bytě se cítila osaměle a bylo jí smutno, že jí nikdo nezavolal. Také měla starosti s penězi a došlo jí, že takhle už dál pracovat nemůže.“ Jsou v něm pojmenované čtyři pocity a nic se neděje.
A teď stejný odstavec s jedinou věcí, na které záleží, vyjádřenou konkrétně: „Anita nechala boty spadnout, kam dopadly. V bytě bylo přesně tak, jak ho opustila: v dřezu stály dvě misky a na stole ležel účet. Obrátila ho lícem dolů. Na telefonu neměla žádné zprávy. Přesto ho připojila k nabíječce, kdyby náhodou.“ Vyčerpání prozrazují boty, starost o peníze účet a osamělost poslední dvě věty. Slovo „smutno“ se vůbec neobjeví.
Všimněte si, co jsme neudělali: neukázali jsme úplně všechno. Čtenář nemusí vidět, že je Anita unavená, protože to už říkají její boty. Vybrali jsme tři nejvýmluvnější detaily a zbytek vypustili.
Dvě úskalí: přílišné ukazování a zbytečné dovysvětlování
Když začnete ukazovat, můžete to přehnat. Každé zachvění emocí nepotřebuje tři věty o řeči těla. Pokud je pocit bezvýznamný a na ničem nezáleží, věta „nudil se“ je naprosto v pořádku.
Druhým úskalím je něco ukázat a pak to stejně vysvětlit. „Práskla dveřmi tak silně, až se zatřáslo sklo. Zuřila.“ Druhá věta smaže práci, kterou odvedla první, a podceňuje čtenáře. Když napíšete výstižný obraz, následující nálepku smažte.
Postup při hledání líného vysvětlování
Při psaní líné vysvětlování neuvidíte, ale snadno ho najdete později. Procházejte si vytištěný text nebo kopii přes celou obrazovku, kapitolu po kapitole:
- Hledejte obvyklé signály: cítil, cítila, zdálo se, uvědomil si, uvědomila si, věděl, věděla, chtěl, chtěla, spojení „byl“ nebo „byla“ s názvem emoce a také výrazy jako „poznal“, „poznala“, „měl pocit“ nebo „měla pocit“.
- U každého výskytu se zeptejte, zda na té chvíli záleží. Pokud je pocit drobný, nechte ho být a pokračujte.
- Pokud na něm záleží, zeptejte se, co by náhodný svědek viděl nebo slyšel, co by tato osoba udělala či neudělala a čeho by si všimla, zatímco ostatní ne.
- Nahraďte původní formulaci jedním konkrétním detailem místo tří obecných.
- Zkontrolujte otřepané reakce: bušící srdce, zaťaté pěsti, zadržený dech a následný výdech. Nahraďte je něčím, co by udělala jen tato postava.
- Smažte každou vysvětlující větu, která zůstala vedle věty, jež už danou věc ukazuje.
- Odstavec si ještě jednou přečtěte a zeptejte se, zda čtenář stále dostává všechny potřebné informace. Pokud se nějaký fakt ztratil, vraťte ho v jedné prosté větě.
Jak postup použít v praxi
Při prvním průchodu kapitolou čekejte asi tucet zásahů, z nichž většina bude v pořádku. V typické kapitole možná najdete dvě nebo tři místa, kde je pocit nebo vlastnost stroze pojmenovaná právě ve chvíli, která si zaslouží scénu. Upravte jen ta. Zbytek tvoří běžné spojovací pasáže vyprávění.
Pokud zjistíte, že celá kapitola jen vysvětluje, problém obvykle přesahuje volbu slov. Možná v ní chybí scéna: to, co se mělo odehrát před čtenářem, někdo jen zpětně popisuje. Zeptejte se, co by postavy udělaly nebo řekly, kdybyste je v klíčové chvíli posadili do jedné místnosti, a místo vylepšování shrnutí napište scénu.