Spisovatelská praxe

Jak přestat odkládat psaní románu

Otevřete rukopis, minutu na něj hledíte a místo toho odpovíte na pár e-mailů. Uběhne den, pak týden a kniha začne působit spíš jako něco, co dlužíte, než jako něco, co chcete psát. Odkládání románu je téměř vždy praktický problém s praktickým řešením a většinu z nich zvládnete připravit za méně než deset minut.

Jazyk

Proč se psaní románů opravdu zastaví

Odkládat román obvykle neznamená, že jste líní nebo že je kniha špatná. Ve většině případů se děje jedna z pěti běžných věcí a každá vyžaduje jiné řešení. Projděte si seznam a všimněte si, která možnost vám připadá povědomá. Níže uvedený plán počítá se všemi pěti, ale možná vám budou stačit jen jeden nebo dva jeho nástroje.

  • Není jasné, co dál. Sednete si a ještě před napsáním jediného slova musíte rozhodnout, kde scéna začíná, kdo v ní je a co se změní. Tři rozhodnutí a prázdná stránka.
  • Bojíte se špatné pracovní verze. Každá věta, kterou byste dnes napsali, je horší než kniha ve vaší hlavě, takže se zdá bezpečnější nenapsat nic.
  • Projekt je obrovský. Román o 80,000 slovech se těžko drží v hlavě a každé jednotlivé psaní vypadá příliš malé na to, aby něco změnilo.
  • Snažíte se o dokonalost. Každý odstavec přepisujete dřív, než vznikne další, takže se pracovní verze nikdy nerozroste.
  • Přestávka se protáhla. Týden jste nepsali, příběh vychladl a návrat připomíná vstup do neuklizeného pokoje. Čím déle čekáte, tím náročnější je znovu začít, a tak se z vynechaného týdne stane vynechaný měsíc.

Zmenšete první úkol

Nastavte začátek tak snadno, aby vám připadalo absurdní ho vynechat. Místo „psát hodinu“ bude vaším úkolem „napsat jednu větu další scény“, „pracovat deset minut“ nebo „napsat 100 slov“. Většinu dní po začátku budete pokračovat. Některé dny ne, ale i den se 100 slovy se počítá, protože příběh udržuje v chodu.

Tím se zmenší i problém s rozsahem. Dnes nenapíšete celý román, ale můžete napsat další scénu. Scéna mívá zpravidla 800 až 1,500 slov. Přestaňte se dívat na celou horu. Vaším jediným úkolem je další výstupek; kniha vzniká právě z takových malých kroků.

Nastavte si tak nízké minimum, abyste ho splnili i v nejhorší den. O dobré dny se postaráte sami. První týden zkuste minimum deset minut nebo 100 slov, podle toho, co nastane dřív. Všechno navíc berte jako dar, ne jako dluh.

Dovolte si napsat špatnou pracovní verzi

První verze rukopisu má jediný úkol: existovat. Stránky, které jste nikdy nenapsali, nemůžete revidovat, a právě při revizi se kniha skutečně zlepšuje. Klidně si výslovně řekněte, že dnešní stránky smějí být kostrbaté.

Když narazíte na větu, kterou nedokážete napsat správně, vložte za ni značku, třeba [opravit], a pokračujte. Když vás láká přepsat právě dokončený odstavec, napište místo toho další. Vylepšování je samostatná práce s vlastním cílem a půjde vám rychleji, až budete mít celou scénu na stránce.

Rozhodněte o další scéně ještě před koncem psaní

Nejjednodušší způsob, jak zítra obejít prázdnou stránku, je věnovat jí dnes dvě minuty. Než zavřete soubor, napište třířádkovou poznámku: kde další scéna začíná, kdo v ní je a co se do konce změní. Dejte ji na začátek dokumentu nebo do poznámky k příběhu, kterou snadno znovu najdete.

Dobrá poznámka je prostá a konkrétní. Například: „Další scéna: Denina kuchyně, časné ráno. Dena a její bratr Yusuf, který se vrátil bez ohlášení. Chce vědět, kam zmizely peníze; on chce snídani a žádné otázky. Na konci si všimne jeho nových hodinek.“ Zítra začnete tím, že si poznámku přečtete, ne tím, že budete rozhodovat.

Pak skončete uprostřed věty nebo uprostřed scény, když víte, co bude dál. Dokončit větu, kterou už napůl znáte, je mnohem snazší než začínat od nuly. Když skončíte úhledně na konci kapitoly, čeká vás studený start.

Vyhraďte si krátký, pevný čas

Navážete psaní na něco, co už každý den děláte: po první kávě, ve vlaku nebo během dvaceti minut po umytí nádobí. Pevně stanovený čas ukončí každodenní dohadování o tom, zda a kdy psát. Právě v něm se skrývá velká část odkládání.

Časový úsek nechte krátký. První měsíc vám bude stačit 20 až 30 minut. Nastavte si časovač, určete si jeden cíl pro daný blok a odložte telefon někam, kam si pro něj budete muset vstát. Pokud chcete podrobnější návod, jak si naplánovat psaní, přečtěte si článek o tom, jak sestavit soustředěnou psací relaci.

Vyberte si také náhradní čas, třeba oběd nebo deset minut před spaním. Někdy hlavní čas nevyjde. Když máte druhou možnost rozhodnutou předem, nemusíte unavení vymýšlet plán.

Po každé přestávce se vraťte pomocí rituálu

Rituál pro návrat je krátká, pevná posloupnost kroků, kterou dodržíte pokaždé, když se k psaní vrátíte, ať jste měli pauzu dva dny, nebo dva měsíce. Funguje proto, že otázku „kde vůbec začít?“ nahradí seznamem úkolů. Tady je jeden, který zabere asi deset minut ještě před začátkem psaní:

  • Nezapočítávejte vynechané dny a rukopisu se neomlouvejte.
  • Přečtěte si poslední stránku, kterou jste napsali, ne celý rukopis. Při opětovném čtení všeho se snadno pustíte do úprav.
  • Přečtěte si poznámku k další scéně. Pokud jste si ji nenapsali, napište ji teď podle toho, co si pamatujete.
  • Nastavte si časovač na 15 minut a napište první větu dané scény.
  • První den po návratu skončete, jakmile časovač zazvoní, i kdyby vám to šlo dobře. Když skončíte s dostatkem energie, druhý den se začne snáz.

Odpusťte si vynechané dny, ale nenechte je zevšednět

Zapamatujte si jednoduché pravidlo: jeden den vynechat můžete, dva po sobě ne. Jeden vynechaný den je prostě život. Druhý už znamená začátek nového návyku. Den po vynechání snižte minimum, takže vám stačí deset minut nebo 100 slov.

Nesnažte se dohnat slova, která jste nenapsali. Náhradní psaní vytváří dluh a právě narůstající dluh mění vynechaný týden ve vynechaný měsíc. Když si navíc záměrně vyberete jeden odpočinkový den v týdnu, odpočinek přestane působit jako selhání a stane se součástí plánu.

Týden jednoho spisovatele

Představte si Tomáše, učitele na střední škole, který před šesti týdny přestal psát svou detektivku. Tehdy měl 41,000 slov. Zvolí si dvacet minut po umytí nádobí, minimum deset minut a sobotu jako odpočinkový den.

V pondělí nenajde žádnou poznámku, a tak si jednu napíše. Pak 20 minut píše a zvládne 310 slov. Skončí uprostřed věty. V úterý si přečte poznámku, napíše 280 slov a zanechá novou poznámku. Ve středu mají ve škole večer pro rodiče a Tomáš je bez energie, takže splní jen minimum: deset minut a 120 slov. Ve čtvrtek nenapíše nic a nesnaží se to dohánět.

V pátek se drží pravidla dvou dnů a začne deseti minutami. Psaní se rozběhne, pokračuje 25 minut a skončí se 410 slovy. Sobota je jeho odpočinkový den, jen si na neděli udělá dvouminutovou poznámku. V neděli píše 30 minut a zvládne 520 slov.

Za ten týden dohromady napíše 1,640 slov (310 + 280 + 120 + 410 + 520). Tímto tempem by zbývajících 39,000 slov z 80,000slovního rukopisu napsal asi za 24 týdnů. Je to pomalé, ale zároveň pravidelné. U knihy, která stála, je to skutečný posun.

Všimněte si, proč se mu týden povedl. Nikdy nemusel rozhodovat, co psát, protože mu to říkala poznámka. Nikdy nestál před dnem, kdy by nevěděl, jak začít, protože měl minimum deset minut. A vynechaný čtvrtek ho nic nestál, protože v pátek nemusel nic dohánět.